Snovačka jedovatá

31. října 2017 v 13:09 | Svět zvířat |  Hmyz

Snovačka jedovatá / Latrodectus mactans /, " černá vdova" je patrně nejpověstnější ze všech pavouků. Většinou je však její špatná pověst nezasloužená. Snovačky jsou jako většina pavouků plaché a nekoušou, pokud je neobtěžujete. I když snovačce narušíte pavučinu, snaží se spíše skrýt, než zaútočit. Tito pavoucijsou rozšířeny po celých Spojených státech , ale nejhojnější jsou na jihu a západě USA.



Název " černá vdova " pochází od doměnky, že samička po páření vždycky sežere samečka. Ve skutečnosti to učiní jen tehdy, je-li hladová. Samičky jiných druhů pavouků také požírají samečky a ve vzácných případech samečci požírají samičky. Samička snovačky jedovaté má na spodním straně zadečku červenou skvrnu ve tvaru přesýpacích hodin. Sameček, asi o polovinu menší než samička , tutot skvrnu nemá. Většina lidí kousnutých samičkou snovačky onemocní, avšak případy úmrtí jsou vzácné.
 

Kolie

12. dubna 2017 v 14:28 | Svět zvířat |  Psi

Kolie, jedno z nejstarších plemen pasteveckých psů, váží asi 30 kg a má půvabné tělo, dlouhou a úzkou hlavu, dlouhý ocas a vztyčené uši, hřívu a tlapky. Odznaky (barevné skvrny) na ostatních částech těla mohou být hnědé, černé a bílé. Kolie byla vyšlechtěna ve Skotsku. Drsnosrsté typy byly vyšlechtěny především k hlídání ovcí, hladkosrsté typy, zvané též Border Collie, k nahánění ovcí nebo skotu. Jméno plemene, kolie, pochází z anglického slova ´´coally´´, podle uhlově černé srstipůvodníchpříslušníků tohoto plemene.


Měsíčník skvrnitý

31. prosince 2016 v 11:46 | Svět zvířat |  Ryby


MĚSÍČNÍK SKVRNITÝ ( Mola mola ) je obrovitá ryba teplých otevřených moří, příbuzná ježíkům a čtyřzubcům. Vypadá, jako by se skládala jen z hlavy, proto se jí také říká ,, plovoucí hlava ,,. Má malá ústa a rohovitý zobák aje známo, že dosahuje délky 3,3 m a váhy přes 900 kg ( průměrně je však asi poloviční ). Tyto velké ryby najdeme v otevřeném moři, jak vzplývají položeny na bok a jsou zřejmě bezmocné, dostanou li se do studené vody.


 


Letouni

24. července 2016 v 12:48 | Svět zvířat |  Ryby

Letouni (Cypselurus spp.) jsou malé ryby, které žijí těsně pod hladinou hlubokých vod teplých moří. živí se menšími rybami a jsou zase naopak důležitou potravou větších ryb lovících pod hladinou, jako jsou tuňáci, makrely a zlakové. Aby jim letouni unikli, plavou rychle těsně pod hladinou, najednou se rychle obrátí vzhůru a vystřelí nad hladinu. Někdy přeletují dlouhé vzdálenosti. Častěji jsou ve vzduchu jen několik vteřina klouzavým letem uletí 50 metrů i méně.



Jejich křídly jsou široké prsní ploutve a u některých druhů i břišní ploutve. Letoun kalifornský dosahuje délky 46 cm, většina druhů však není delší než 30 cm.



Blízkými příbuznými letounů jsou příslušníci čeledi Hemirhamphidae. Tyto ryby mají horní čelist normální a dolní protaženou do zobcovitého útvaru. Jsou hojné ve všech teplých mořích, kde plavou těsně pod hladinou, obvykle ve velkých hejnech. Většina druhů je menší 30 cm, jeden jihoamerický druh však dosahuje 1,8 m a rybáři se ho obávají. Jiný americký druh, jehož lidový anglický název je ´ballyhoo´, je oblíbenou návnadou při lovu mečounů na udici.


Konipas

9. dubna 2016 v 17:38 | Svět zvířat |  Ptáci


Konipasi ( Motacillidae ) jsou pěvci příbuzní linduškám a skřivanům. Jsou to ptáci štíhlí s nápadně dlouhým ocáskem a živě zbarveným peřím. Pobíhají většinou po zemi a pokyvují neustále ocáskem nahoru a dolů, takže si místy vysloužili známé lidové označení ,, třasořitka ,,. Naším nejznámějším druhem je konipas bílý ( Motacilla alba ). Setkáme se s ním nejčastěji na polích a lukách, hojně však také při cestách a silnicích, častoi uprostřed měst. Je nápadný výrazným černobílým zbarvením a prudkým vlnkovitým letemtěsně při zemi.




Je to tažný pták. Přilétá k nám v březnu a krátce po příletu zakládá první hnízdo. Hnízda konipasů najdeme v nejrůznějších výklencích a dutinách, na trámech pod střechou, ve starých kůlnách, v plotech a pod mosty. Hnízdní kotlinka bývá vystlána jemným rostlinným materiálem nebo peřím a srstí. V dubnu naklade samička vejce, nejčastěji 5 - 6 kusů, v červnu zahnízdí podruhé. Mláďata se líhnou za 14 dní a přibližně tři týdny setrvávají ve znízdě, než se rozlétnou po okolí. Krmí je oba rodiče. Potravou konipasů je hmyz a jeho larvy.



Při potocích, zvláště v horských krajích, se setkáme se žlutě zbarveným konipasem s šedým hřbetem a černou skvrnou na hrdle. Je to konipas horský ( Motacilla cinerea ). Vytváří mnoho zeměpisných ras, z nichž některé pravidelně protahují našimi zeměmi v době jarního a podzimního stěhování.

Delfín

21. října 2015 v 11:09 | Svět zvířat |  Savci


Tento vysoce inteligentní vodní savec má pověst jednoho z nejlepších přátel člověka v oceánu, protože prý zachránil mnoho námořníků, kteří ztroskotali, před utopením. Největší z delfínů s protáhlým čenichem, delfín skákavý, je pojmenovaný podle charakteristického skákání nad hladinu. V angličtině však jeho název - bottlenose - vychází z jeho krátkého, tupého čenichu podobného hrdlu lahve. Delfíni skákaví jsou vysoce inteligentní a žijí v početných společenstvích. Komunikují mezi sebou pomocí charakteristického pískání, cvakání a různých pohybů těla.



V pobřežních oblastech se delfíni skákaví sdružují v rodinných skupinách až o deseti jedincích. Na širém moři se vyskytují ve skupinách do 25 jedinců, ale zaznamenány byly i skupiny do 500 jedinců. Jedinci v rámci těchto skupin většinou tráví čas individuálně. Zvlášť se shlukují samice s mláďaty a samci tvoří také samostatné skupiny. Delfíny skákavé můžeme často vidět, jak plavou na vlně vytvořené lodí a vyskakují z vody. Dokážou vyskočit až několik metrů nad hladinu. Spí asi 8 hodin denně, plavou rychlostí přibližně 20 km za hodinu a dokážou se ponořit do hloubky až 300 metrůna 20 minut. Samci v průběhu období páření zuřivě soupeří o samice.

Antilopa

5. července 2015 v 18:22 | Svět zvířat |  Kopytníci
Antidorcas marsupialis
Pozoruhodným druhem antilop je , antilopa skákavá. Vzhledem se velmi podobá gazelám, je však nepřekonatelným mistrem ve skákání. Bez zjevné námahy se přenáší obrovskými plavnými skoky přes křoviny nebo přeskakuje silnice a dovede z místa vyskočit až do výšky 3,5 m. Ještě  v minulém století doslova zaplavovala stepi jižní Afriky v obrovských stádech, která podobně jako záplavy kobylek dokázala zničit veškerou úrodu. Byly proto bez milosti stříleny. Dnes jsou vzácné a zachovaly se jen na několika chráněných územích a v přírodních parcích.

Krysa

22. března 2015 v 15:56 | Svět zvířat |  Hlodavci


Krysy jsou známí myšovití hlodavci poměrněvelkého vzrůstu. Jsou významní škůdci člověka, kteří nejenže tropí značné škody vyžíráním zásob potravin a poškozováním staveb a různých zařízení, ale ohrožují lidské zdraví jako přenašeči nakažlivých nemocí. Hlavním škůdcem je potkan (Rttus norvegicus). Je větší než krysa, měří v těle vždy přes 20 cm a jeho ocas je kratší než tělo. Má šedohnědou srst. Jeho původní vlastí jepatrně východní Asie, kde ještě dnes žijí populace potkana ve volné přírodě. Odkudse rozšířil v průběhu několika posledních století do celého světa. V Evropě je známý od roku 1553, do Ameriky se dostalkolem roku 1775. Šíril se spolu s rozvojem lodní dopravy, dostal se přes moře a podél vodních toků do vnitrozemí.




Libuje si ve vlhkém prostředí. Zastihneme ho nejčastěji v přístavech, kanálech a stokách, v odpadních jámách , na smetištích, ve chlévech a různých zemědělských objektech, na jatkách, ve skladištích potravin, prostě všude tam, kde mu člověk svou činností připravil ideální podmínky k životu. Člověk vede s potkanem neustálý boj, hubí jej v dnešní době především různými chemickými prostředky, ale vyhubit tohoto příživníka a vypudit ho z lidských sídlišť se nedaří. Potkan je velmi odolný a bystrý, znamenitě se přizpůsobuje nejrůznějším podmínkám a jako většina hlodavců má ůžasnou rozmnožovací schopnost. Jediný prospěch přinášíprospěšná forma albinotického potkana, tzv. bílá krysa, užívaná jako laboratorní a pokusné zvíře.




Krysa (Rattus rattus) je menší než potkan, její tělo je zpravidla kratší než 20 cm a délka jejího ocasu převyšuje délku těla. Její srst je hnědočerná. Krysa pochází pravděpodobně z Malé Asie, avšak už odedávna provází jako nevítaný host člověka. Se šířením potkana však krys ubývá,takže dnes je např. v našich zemích krysa poměrně vzácným zvířetem. Je otázka, zda ji silnější a útočnější potkan vytlačil, nebo zda se krysa nedovedla přizpůsobit novým podmínkám, zejména stavbám z kamene, cihel a betonu. Krysa dává přednost suchým místům a spíš než v kanálech a ve sklepích jí zastihneme na půdách , na sýpkách, ve skladištích a v různých dřevěných stavbách.




V Africe žije krysa obrovská (Cricetomys gambianus), jejíž tělo je bez ocasu až 45 cm dlouhé a která je největším druhem krys vůbec. Nepřidružuje se k člověku,ale volně žije v tropických pralesích. Je to noční zvíře stejně jako potkan a a krysa. Přes den se skrývá v zemních norách a v různých úkrytech a v noci vychází za potravou, která se skládá především z různých semen.





Králík

7. prosince 2014 v 21:08 | Svět zvířat |  Hlodavci

Králíci jsou příbuzní zajíců a pišťuch. Od zajíců se liší kratšíma ušima a nohama a divoké druhy králíků jsou vesměs také značně menší než zajíci. Evropský králík divoký (Oryctolagus cuniculus) váží průměrně jen 1,5 kg. Obývá křovinaté kraje a lesy, kde si hrabe hluboké nory v zemi. Zpravidla se sdružuje do menších kolonií, takže bývá pak půda doslova rozryta množstvím králičích děr. Do zvláštních, teple vystlaných doupat kladesamicemláďata. Jsou při narození slepá a holá ateprve asi po deseti dnech začínají vidět aobrůstají první srstí. Je to veliký rozdíl proti malým zajíčkům, kteří vidí a jsou dobře osrstěni hned po narození. Králík mívá po dvou až osmi mláďatech několikrát do roka. Rozmnožuje se tedy velmi rychle. V některých letech dochází dokonce k přemnožení králíků, v jiných zase jako by vymizeli.



Králíci mají mnoho přirozenýchnepřátel mezidravci a šelmami. Také mezi nimi často řádí různé nemoci. V roce 1954 postihla králíky v celé Evropě zhoubná vlna myxomatozy, již skoro všichni divocí králíci podlehli. Dnešní stavy králíků jsou proto velmi nízké. Divoký králík není naším původním zvířetem. Pochází ze Španělska a severozápadní Afriky a patrně někdy ve středověku byl vysazen i v ostatní Evropě, kde si brzy zvykl. Králíka vysadili i na Novém Zélandu a v Austrálii, kde se však tak rozmnožil, že brzy začal pustošit všechno zelené rostlinstvo a musel být hromadně huben. Severní a Jižní Ameriku obývá několik druhů králíků rodu Sylvilagus. Domácí králík byl vypěstován z evropského divokého králíka. Chová se hlavně pro maso, také však pro kožešinu nebo angorští králíci pro jemnou vlnitou srst. Králík je také důležitým laboratorníma pokusným zvířetem v lékařství.


Sajga tatarská

5. září 2014 v 7:08 | Svět zvířat |  Kopytníci

Sajga tatarská (Saigia tatarica) je zvláštní antilopa příbuzná gazelám. Jesliže však gazely považujeme za jedny z nejkrásnějších savců vůbec, neplatí to o gajze. Postavou připomíná spíš ovci, neboť má poměrně silné tělo a krátké nohy. Nejzvlástnější je však její hlava, která vybíhá v obrovký, jakoby zduřelý nos, zakončený dolů ohnutým rypákem s úzkými osrstěnými nozdrami. Toto podivné zařízení slouží snad sajgám k odstraňování prachu a písku při vdechování nebo ohřívání vdechovaného vzduchu v zimě. Sajga žije v pustých asijských stepích v nížině i vysoko v horách. Na západ je rozšířena až do ukrajiny k řece Volze, na východ zasahuje až do Mongolska. Jak dosvědčují kosterní nálezy, bylav ledových dobách rozšířena téměř po celé Evropě. Kdysi žila v početných stádech, byla však místy zcela vyhubena a dnes je proto nutné jí přísně chránit. Jejími přirozenými nepřáteli jsou hlavně vlci a orli, kteří napadají malá mláďata.

Plameňák

23. března 2014 v 14:22 | Svět zvířat |  Ptáci

Plameňáci (Phoenicopteridae) jsou štíhlí vodní ptáci neobvyklého zjevu a krásných růžových až červených barev. Jsou pravděpodobně blízce příbuzní vrubozubím. V těle jsou asi velikosti husy, mají však nápadně dlouhé a tenké nohy a krk, takže dosahují výšky skoro 150 cm. Mají zajímavě utvářený zobák. Je tlustý a vysoký, vpůli jakoby zalomený šikmo dolů. Okraje zobáku i jazyka jsou jemně vroubkované podobně jako zobák hus a kachen. Svrchní čelist je tenčí než spodní a je také pohyblivější.


Plameňák ponořuje hlavu do vody a drží ji přitom obráceně, temenem dolů. Svrchní čelistí jezdí po dně, prohmatává a víří bahno, tlustým jazykem vsává zvířený kal do zobáku a jemnými lamelami procezuje drobné vodní živočichy, plankton a dokonce i mikroskopické rozsivky a nálevníky, tak jemným filtračním zařízením je zobák plameňáka. Potravu hledají plameňáci nejčastěji broděním na mělčinách sladkých nebo brakických vod. Dovedou však také plavat. Prsty na nohou spojuje plovací blána.


Plameňáci hnízdí zpravidla ve velkých koloniích a také mimo dobu hnízdění se zdržují stále ve velkých společnostech. Hnízda si stavějí na otevřených mělčinách. Jsou to okrouhlé stavby z udusaného bláta s mělkým dolíkem uprostřed. Plameňáci snášejí obvykle jen jedno vejce, vyjímečně dvě. V sezení na snůžce se střídají oba partneři. Mláďata se líhnou zpravidla v celé kolonii ve stejnou dobu. Několik prvních dní zůstávají na hnízdě, brzy však hnízdo opustí a shlikují se spolu s ostatními mláďaty. Staří je ze začátku krmí, vyvrhují jim shluky natrávené potravy z volete, mláďata se však brzy začínají živit sama.


Malá mláďata mají krátké nohy a rovné zobáky, jsou pokryta bělavým prachovým peřím a připomínají spíš housata než plameňáky. Housata později se jim prodlužují nohy a zakřivují zobáky. Známe jen 4 druhy plameňáků. Jsou rozšířeni v tropických a teplých oblastech Afriky, Asie i Ameriky. Plameňák růžový (Phenicopterus ruber) zasahuje dokonce i do Evropy. Hnízdí v několika koloniích ve Španělsku a jižní Francii a jeho hnízdiště jsou chráněným přírodními rezervacemi.

Lachtan

22. prosince 2013 v 11:31 | Svět zvířat |  Šelmy

Lachtani (Otariidae) jsou ploutvonožci, kteří nejvíc připomínají pozemní šelmy. Mají chrup podobný chrupu šelem a na konečcích prstů zachované drápy. Jsou to bystrá zvířata s pozoruhodným smyslem pro rovnováhu - udrží na špičce nosu různé předměty a často proto vystupují v cirkusech nebo v zoologických zahradách v roli žonglérů. Žijí hlavně při pobřeží Tichého oceánu.



Známým druhem je lachtan kalifornský (Zolophus californianus), nejčastěji chovaný v zajetí. Lachtan ušatý (Eumotopias jubata), kterému se pro jeho hlasitý řev říká též lvoun, je největším lachtanem. Staří samci měří až 350cm a váží 1100kg. Samice jsou mnohem menší. Lachtani se většinu roku toulají v pobřežních vodách, kde loví ryby, k odpočinku však vylézají na břeh. V době rozmnožování se shromažďují v obrovském počtu na příhodných pobřežních skaliskách, kde si každý samec urputně hájí svůj okrsek s několika samicemi. Zválště silní samci mohou mít až 50 samic.


Psovité šelmy

14. ledna 2013 v 13:23 | Svět zvířat |  Psi
Psovité šelmy (Canidae) tvoří velkou čeleď savců rozšířených takřka po celém světě. Jsou to šelmy středně velké nebo drobné. Mají štíhlou postavu, dlouhý ocas a vysoké tenké nohy, na nichž se zachovaly jen čtyři prsty vyzbrojené nezatažitelnými drápy. Hlava vybíhá v dlouhou protáhlou tlamu s ostrým chrupem, který obsahuje velký počet zubů, zpravidla dvaačtyřicet. Ze zubů vynikají zejména špičáky a trháky. Celková stavba chrupu ukazuje zřejmé přizpůsobení k trhání masité potravy.



Ušní boltce jsou velké, často zašpičatělé. Sluch psovitých šelem je vynikající. Psi nejenže zaslechnou i ten nejslabší šelest, ale slyší i vysoké tony, které lidské ucho nevnímá. Také čich psů je znamenitý. Mají nejjemnější čich ze všech savců. Na dálku zvětří kořist i nepřítele a s nosem při zemi bezpečně sledují i starou stopu. Vzpomeňte v této souvislosti známého použití policejních psů jako stopařů. Poměrně málo vyvinutým smyslem je zrak psů. Jejich oči jsou celkem malé a sítnice obsahuje takřka výlučně buňky pro černobílé vidění, nikoli pro vnímání barev. Psi jsou na rozdíl od většiny šelem společenská zvířata. Žijí zpravidla v rodinných skupinách a často se sdružují do početných smeček.

Krtek

12. října 2012 v 18:24 | Svět zvířat |  Savci

Krtci (Talpidae) jsou hmyzožravci blízce příbuzní rejskům. Jsou dokonale přizpůsobeni pro život v zemi. Jejich přední krátké končetiny jsou přeměněny v široké lopaty s mohutnými drápy, účinné nástroje k hrabání v zemi. Silné svalnaté tělo pokrývá krátká , velmi hustá srst, skoro u všech krtků jednobarevně černá. Dlouhý rypáček vybíhá v citlivou lysou špičku, bohatou na hmatová tělíska. Hmat a čich jsou řídícími smysly krtků. Také jejich sluch je jemný i když jim chybějí ušní boltc. Zato zrak krtků je velmi nedokonalý, drobná očka jsou téměř neviditelně skryta v srsti a u některých druhů dokonce přerůstají kůží. Krtek totiž zrak ani nepotřebuje. Skoro celý život tráví pod zemí a na povrch vystupuje jen vyjímečně.



Hrabe si dlouhé chodby v půdě a vyrytou hlínu vystrkuje kolmými šachtami nad zem v podobě známých krtin. Pod zemí nebo v některých zvlášť velkých krtinách, jimž říkáme krtčí hrady, si staví hnízdo, do něhož vede několik chodeb. hnízdo je vystláno trávou a listím a je pověstné tím, že se hemží velkými krtčími blechami. Samice rodí v hnízdě 4 - 5 holých mláďat, o která se pečlivě stará a v nebezpečí je přenáší na jiné místo. Krtci takřka bez přestání probíhají spletí svých chodeb a vyrývají stále další a další. Hledají žížaly a ponravy, které jsou jejich hlavní potravou. Pohubí mnoho škodlivého hmyzu skrytého v půdě, na druhé straně však škodí v zahradách podrýváním sazenic a na likách hromaděním vyhrabané hlíny na povrchu.




Krtci jsou rozšířeni v několika druzích takřka po celém světě a žijí jak v nížinách, tak i vysoko v horách, v půdě otevřených ploch stejně jako v půdě lesů. Všechny druhy jsou si navzájem podobné vzhledem i způsobem života. V Evropě žije známý krtek obecný (Talpa europaea) a jemu blízce příbuzný krtek slepý (Talpa caeca) .



Roháči

27. září 2012 v 8:07 | Svět zvířat |  Hmyz


Roháči ( Lucanidae) jsou většinou velcí brouci, nejhojnější v tropických oblastech. Samečci roháčů, jichž známe přes 1000 druhů, mají velká kusadla. U některých samečků jsou tato kusadla stejně dlouhá jako jejich tělo a rozvětvená, velmi podobná parohům jelenů. Tato kusadla vypadají nebezpečně, jsou však často tak dlouhá, že jimi brouk nemůže bolestivě kousnout. Samičky, které mají kratší a silnější kusadla, koušou citelněji.
Roháči se vyskytují hlavně v zalesněných oblastech. Dospělí roháči často nalétají na světlo. Larvy roháčů se vyvíjejí v hnijícím dřevě.


Prase

11. června 2012 v 8:15 | Svět zvířat |  Kopytníci


Prasata (suidae) patří spolu s hrochy k nepřežvýkavým sudokopytníkům. Na rozdíl od přežvýkavců namají složený, ale jednoduchý žaludek. Jejich chrup, v němž jsou dobře vyvinuty všechny typy zubů, je typickým chrupem všežravců. Prasata požírají skutečně téměř všechno: kořínky, hlízy, mladé výhonky, semena, plody, červy, měkkýše, hmyz a jeho larvy, případně i drobné obratlovce a zdechliny zvířat. V chrupu prasat vynikají zvláště špičáky, které u mnoha druhů vyčnívají z tlamy ven v podobě silných zahnutých klů. Tlama je zakončena dlouhým citlivým rypákem, zpevněným kostí a chrupavkou. Jím prasata ryjí v zemi. Vyhledávají k tomu hlavně kyprou půdu na polích nebo lesní hrabanku. Libují si ve vlhkém prostředí, zvláště v bahnitých místech s mělkou vodou.




Válejí se v blátě, což je jakýsi druh péče o tělo. Tlustá kůže prasat je většinou lysá nebo porostlá tuhými štětinami. Přes svůj neohrabaqný vzhled jsou to poměrně hbitá zvířata s bystrými smysly, z nichž vyniká zvláště sluch a čich. Prasata se poměrně rychle rozmnožují. Samice mívají ve vrhu až dvacet mláďat, která už v druhém roce životapohlavně dospívají.




Známe celkem 9 druhů divokých prasat, rozšířených po celém světě s vyjímkou Austrálie a Severní Ameriky. Jižní Ameriku obývá zvláštní skupina prasat, pekariové.
Prase divoké (Sus scrofa) obývá celou Evropu a Asii a žije též v severní Africe. Vzroslí kanci mohou dosáhnout váhy až 300 kg. jejich tělo je porostlé tuhými štětinami hnědošedé až černé barvy. Malá selata jsou podélně páskovaná. Prase divoké žije především v lesích. Je prospěšné zkypřováním lesní půdy a požíráním mnoha škůdců, například píďalek a sosnokazů. Dovede však natropit značné škody na polích. V Evropě se na mnoha místech udrželo už jen v oborách. Vnašich zemích žije dosud hojně i divoce. Prase divoké je rovněž předkem domácího prasete. V Africe žije prase bradavičnaté (Phacochoerus aethiopicus). Má velkou širokou hlavu se čtyřmi bradavičnatými výrůstky a mohutnými, obloukovitě zahnutými kly. Kůže je lysá, pouze na čele a hřbetě vyrůstá splývavá štětinovitá hříva. Prase bradavičnaté žije v křovinatých oblastech, nejraději blízko vod. Mocnými kly ryje v půdě a přetrhává kořeny. K odpočinku se ukládá do zemních úkrytů a různých velkých děr, často do nor hrabáče kapského. Při vyrušení dovede prudce a nebezpečně zaútočit.



Snad nejpodivnější ze všech prasat je babirusa celeberská (Babyrousa babyrussa). Je poměrně vysoká, celá lysá a její samci mají velmi dlohé tenké kly, které prorůstají kůži a směřují obloukovitě vzhůru, jako by to byly nějaké růžky.

Gibon

7. března 2012 v 14:40 | Svět zvířat |  Savci

Giboni ( Hylobatidae ) mají mnoho společného s lidoopy, k nimž bývají někdy řazeni. Mají podobný výraz obličeje, stejně utvářenou postavu s dlohými pažemi a zakrnělý ocas. Také svými duševními schopnostmi převyšují ostatní opice, nedosahují však úrovně lidoopů. Jsou mnohem menší. Největší z nich dosahují váhy něco přes 20 kg a výšky 100 cm, zato však rozpětí jejich paží měří až 180 cm. Giboni se zavěšují dlouhými pažemi na větve stromů a rychlým houpavým pohybem se přenášejí z větve na větev. Jsou rozenými akrobaty a hravě přeskakují ze stromu na strom i na vzdálenost mnoha metrů. Po zemi nebo po větvích kráčejí vzpřímeně na zadních končetinách, což spolu s některými dalšími znaky vedlo dříve k domněnce, že právě v gibonech je třeba hledat nejbližší příbuzné člověka. Giboni se však odštěpili zřejmě už velmi dávno od vývojových větví lidoopů a člověka a jejich vývoj směřoval k extrémnímu přizpůsobení se ke způsobu života na stromech.


Palec dlouhé štíhlé ruky zakrněl natolik, že prakticky už nemůže sloužit k uchopování, zbývající čtyři prsty se nápadně prodloužily a u jednoho druhu dokonce částečně srostly, takže ruka se přeměnila v pouhý nástroj k zavěšování. K uchopování proto slouží častěji zadní končetiny. Srst gibonů je velmi jemná a mnohem hustší než u lidoopů. Giboni žijí v několika druzích v idomalajské oblasti. Obývají tropické pralesy, kde žijí v malých rodinných skupinkách. Každá skupina má svůj přesně vymezený revír, v němž se pohybuje. Giboni se živí rostlinnou potravou, také však plení ptačí hnízda a dovedně lapají ve větvích drobné obratlovce. Ozývají se pronikavým vřeštění. Samcům slouží k tomu účelu zvláštní kožovitý vak na hrdle, který se při volání nadouvá. Samice rodí zpravidla po jednom mláděti. Doba březosti trvá přibližně 7 měsíců a novorozené mládě se pevně drží v kožíšku matky, která s ním skáče ve větvích. Dospívají asi po 7 letech. V zajetí se giboni dožili 30 let. Nejznámějšími druhy jsou černě zbarvený gibon siamang ( Symphalangus syndactylus ) a gibon běloruký ( Hylobates lar ), který má bílé ruce a nohy a bíle lemovaný obličej.

Poustevníček

14. ledna 2012 v 13:58 | Svět zvířat |  Korýši
Poustevníčci jsou raci s velkým, mekkým, nechráněným zadečkem. Vetšina druhů si chrání zadeček tak, že se usadí v prázdné ulitě nějakého plže. Jeden indomalajský druh poustevníčka žije však pouze v úlomcích bambusových stébel a jiné druhy si vyhledávají úkryt v kusech starého potrubí.


Poustevníčci táhnoucí svůj úkryt neohrabaně po mořském dně vypadjí dost komicky. Jak tito ráčci rostou, jsou jim za nějaký čas jejich vypůjčené schránky malé a musí si tedy hledat větší neobsazené ulity. Když takovou ulitu poustevníček najde, přileze k ní, rychle vyleze ze staré ulity a vsouká se do nové. Poustevníčci žijí zpočátku jako plovoucí larvy, brzy se však usadí na dně, kde se většina z nich živí různými organickými odpadky.
Petrochirus bahamensis, největší atlantsý druh poustevníčků, někdy osidluje ulity dorostlých křídladců. Obecní tichomořští poustevníčci do rodů Pagurus a Paguristes. Coenobita clypeatus, poustevníček žijící na Antilách a Floridě, žije na souši.


Poustevníček palmový, rozšířený v Indickém a Tichém oceánu, je velký druh, který vylézá na kokosové palmy, ukusuje kokosové ořechy a požírá je. Noční lov na palmové poustevníčky za svitu elektrických svítilen je velmi vzrušující, neboť velká a ostrá klepeta těchto velkých raků z nich činí nebezpečné protivníky. Protože tito raci páchají značné škody na koksových plantážích, jsou hubeni, kde je to jen možné.


Gepard

13. října 2011 v 17:05 | Svět zvířat |  Šelmy

Gepard štíhlý ( Acinoxys jubtus ) je jedinou kočkovitou šelmou, která nemá zatažitelné drápy. Je velký asi jako levhart a je podobně černě skvrnitý na žlutavém podkladu. Skvrny však mají tvar plných teček a nikoli prázdných kroužků, jako je tomu u levharta. Gepard se celou postavou dost liší od obvyklého tělesného typu koček. Má poměrně malou hranatou hlavu a krátký krk, protáhlé štíhlé tělo a dlouhé tenké nohy.


Je dokonale přizpůsoben rychlému běhu. Gepard je údajně nejrychlejším pozemním savcem, který v běhu na krátkou vzdálenost dosahuje rychlosti až 120 km za hodinu. Prudkým útokem snadno dostihuje sajgy a antilopy, které jsou jeho hlavní kořistí. Gepard se poměrně snadno ochočuje a bývá cvičen pro lov. Podobně jako cvičeným sokolům zakrývá lovec gepardovi oči kuklou, kterou sejme, teprve když se přiblíží ke zvěři. Pak geparda vypustí a ten varazí na vyhlédnutou oběť, dožene ji a mohutným skokem na krk jí zpravidla zláme vaz. Divocí gepardi žijí v malých skupinách a vycházejí na lov nejčastěji v párech. Obývají stepi v Africe i v Asii.


Ďas

5. října 2011 v 8:20 | Svět zvířat |  Ryby
Ďasové jsou podivné ryby, které používají, udice a návnady, k ulovení své potravy. Jejich udicí jsou dlouhé výčnělky, které se vyvinuly z prvních trnů hřbetní ploutve. Ďasové žijící v hloubkách, kam ještě proniká světlo, mají na konci těchto udic masitý výrůstek a někdy mohou touto návnadou mávat nebo třást. Druhy žijícící v temných mořských hlubinách mají návnadu světélkující. Tyto návnady lákjí menší ryby, které se přiblíží a ďas je rychle zhltne. Ďasové jsou špatní plavci. Četné druhy používají svých ploutví jako pahýlových nohou, na nichž se pomalu plíží po dně. Většinou jsou nenápadně zbarvení a mají třásnité ploutve, takže obrys jejich těla lze těžko rozeznat.


Největší z ďasů je ďas americký ( Lophius americanus ), dorůstající délky 1,2 m a váhy až 30 kg. Má tak objemnou tlamu, že vlastně může pohltit rybu téměř stejně velkou, jako je sám.Je o něm známo, že chytá i kachny a husy, což je příčinou jeho anglického pojmenování ,husí ryba, . Četné zuby jsou ostré a zahnuté zpět jako zuby hadů, takže kořisti se těžko podaří uniknout, jakmile ji jednou ďas uchvátil. V Evropě, zvláště ve Středozemí, loví často rybáři ďasy k jídlu. ďasové ulovení v hloubce ( vyskytují se v hloubkách až do 800 m ) mají pevné maso. Ďasové ulovení v mělkých zálivech nejsou tak chutní.

Kam dál